Vladislav Petras (1939-2016)
Další osobností, na kterou zavzpomínáme, je všestranný sportovec Slávek Petras.
Kromě ragby, ke kterému se dostal v roce 1959, hrával hokej a dělal atletiku. S ragby začal ve dvaceti letech a nejčastěji hrál na pozici zadáka. Velmi brzy poté byl nominován do reprezentace na zápas ve Varšavě a stal se tak prvním hráčem Tatry, který hrál za národní mužstvo.
Mezi lety 1967 a 1976 byl kapitánem „A“ týmu. Poté pravidelně nastupoval za „B“ tým. Později, mezi lety 1995 a 1999, byl prezidentem klubu.
V roce 1988 se stal zakladatelem veteránského týmu Old Boys Praha: „…na setkáních Oldies z různých zemí se nám vybaví krásné časy strávené sportem v dobách, kdy jsme ještě na vrcholu svých sil bojovali o vítězství a mistrovské tituly. Smyslem tohoto počínání je především udržet si po dlouhá léta budované vzájemné přátelství a co nejdéle být fit a v dobré kondici.“
„Byl to velice šikovnej, výbornej hráč, pohybově dobře kopal a skládal“, vzpomíná Jindra Veniger. V ročence k 30. výročí založení klubu se i píše: „Vynikal elegantním stylem hry, velmi dobrou kopací technikou.“
„Slávek ještě v roce 2014 odehrál coby nejstarší hráč na hřišti přátelské utkání a patřil mezi nejlepší. Svými příkladnými skládkami zastavoval mnoho protivníků. Obdivoval jsem na něm přehled, který jako útočník měl. Byl českou ragbyovou osobností, diplomatem a skvělým kamarádem,“ vzpomíná Roman Rygl. „Já už si Slávka pamatuji až mým příchodem do klubu v roce 1989, kdy už nehrál soutěžní zápasy, byl tehdy již zapáleným fanouškem a zajímal se o vedení klubu. V té době byl založen i veteránský klub Old Boys Praha, kterému věnoval spousty času, bylo to jeho další dítě, kterému je dnes přes 30 let.“ Zároveň, jak dodává Jiří „Čenda“ Jersák, Slávek také inicioval účast na většině veteránských turnajů pořádaných po celém světě. Proto měl i přezdívku „rejža“.
Na závěr vzpomíná Vítek Petras: „Táta byl tvrdý a férový jak v životě, tak na hřišti. Už odmala jsem obdivoval jeho perfektní ukázkovou obranu a přehled na hřišti z pozice zadáka. Pro mládežnické ragby udělal mnoho, zastával funkci asistenta trenéra žáků, psal pro Tatrováky občasník Ragbíčko, kde shrnoval výkony týmu ale i jednotlivých hráčů. Mě jako malého kluka trénoval, dával mi rady do hry, před zápasy jsem s ním konzultoval strategii, rozebíral situace, které jsme si kreslili na papír. Později, při extraligových domácích utkáních měl své místo “pod klacky”, odkud vždy pozoroval zápas, jako kdyby byl stále zadák. S ragby procestoval doslova celý svět a vytvořil si přátelé po celé zeměkouli. Na tátu vzpomínám s úctou a láskou, protože lepší pozitivní vzor jsem si nemohl přát.“
